Pískomil též zvaný tlustoocasý nebo kyjochvost, díky svému zvláštnímu ocasu pochází ze suchých oblastí severní Afriky. Jeho ocas není dlouhý a tenký jako u ostatních pískomilů, nýbrž relativně krátký a tlustý. Vypadá spíše jako jakýsi vak měřící kolem 5cm, je porostlý řídkou srstí a slouží k ochovávání zásob na horší časy. Podle tohoto ocásku můžeme odhadnout výživovou kondici jedince. Zdravé dobře živené zvíře jej má buclatý a kůži na něm napnutou, hladkou. Pokud je kyjochvost v horší kondici, je ocas jakoby tenký, splasklý s varhánky. Vyjímku tvoří mláďata a samice po porodu, ti mají ocas hubenější. Narozdíl od nejčastěji chovaného pískomila mongolského potřebují ve velké míře živočišnou složku potravy. V přírodě tvoří hmyz větší složku potravy, proto i v zajetí jej nesmíme opomenout. Příjmají jakýkoli hmyz jež jim hodíme, cvrčky, sarančata, švábi, moučné i jiné červy. Nejlepší je hmyz předkládat živý, je paráda pozorovat jak jej loví, a taky se proběhnou a nezlenivý tolik. Hmyz pouštíme do terárka na volno a nedáváme ho přímo z ruky, hrozí totiž že si s rukou spojí kořist a budou vás napadat i když v ruce nic nemáte. Dobře příjmají i vařené vejce, granule psí či kočičí a někteří i tvaroh.  Živočišnou složku potravy tedy dáváme aspoň z 1/3 či více. Ochotně však příjmají i směs pro hlodavce, lepší je spíše ta zrnitá než plná sladkého ovoce a tučných ořechů, toto podáváme jen občas. Na ohryz nepohrdnou ani sušeným chlebem či větvičkami nejedovatých, ideálně ovocných stromů. Různou zeleninu, pampelišku či jablko můžeme přihodit rovněž. Spousta chovatelů nedává zdroj pitné vody, já osobně u nich vodu mám a občas vidím že i pijí, takže od věci určitě není. Je pravda že dokáží svoji potřebu pokrýt z potravy pokud podáváme dostatečné množství šťavnaté potravy, i tak nevidím důvod proč tam alespoň malou napáječku nemít.

K chovu je ideální nějaké staré akvárko rozměrů alespoň 60×40 pro pár, pokud jei alespoň 40cm vysoké nemusíme jej ani krýt zhora pletivem. Kyjochvosti jsou pozemní zvířátka, žádní skokani. Ovšem vše taky záleží dle vnitřního vybavení o které se můžou různě odrazit či zapřít, pro klid duše tedy pletivo není úplně zbytečné. Jako podklad je nejlepší jemný písek, já užívám písek do dětských hříšť který kupuji po 25kg v Hornbachu. Lze je chovat i na hoblinách, ale tam nesmíme zapomenout na misku s písečnou koupelí. Písek je nezbytně nutný pro udržování kondice srsti, aby byla krásně hebká a ne slepená mastnotou. Musíme je chovat při pokojové teplotě, v zimě v nevytápěné místnosti být nemohou. Ubikaci vybavíme alespoň 2 úkryty, aby každé zvíře mělo svůj. Nejlepší je obrácený květináč s vyřízlým otvorem nebo se dají použít různé imitace skalky či pevně poskládané kameny, záleží na fantazii. Kyjochvosty je nejlepší chovat v páru, někdy se dá chovat i samec a 2 samice, ale jedna ze samic bývá většinou šikanovaná a pár je opravdu nejvhodnější. I tak je často samce po porodu či krátce před ním oddělit neboť jej samice může někdy opravdu agresivně napadat. Pokud se tak děje, samce až do odstavu mláďat oddělíme. Já jsem toto řešit nemusel, otázkou je zda-li díky velikosti ubikace (90x50cm) či díky povaze samice. Samice po 19-23 dnech gravidity rodí 1-6, spíše do 4, malých slepých prcků. O ty se matka stará a v této době ji rušíme minimálně. Ještě před porodem jí poskytneme materiál na hnízdo, seno či obyčejný papírový obrousek který si samice natrhá a pěkně jím vystele úkryt. V době před porodem a období kojení je třeba víc než jindy neopomenout dostatek živočišných bílkovin a vody. Ve 4 týdnech je prcky možné odstavit od matky a dát zpět samce, i když není od věci s tím počkat ze dva týdny aby samice měla chvíli klidu na nabrání kondice.

Kyjochvosti jsou milá nekousavá stvoření s jemným kožíškem jež není problém brát do ruky. Mají klidnou povahu a nesnaží se utéct, pokud je probudíme ze spánku jež provozují během dne, jen těžko a pomalu se budí. Jejich chov není obtížný, jen je třeba pamatovat na potřebu písečné koupele a živočišné stravy.